Výstava

Adam Žufníček / Ancient Aliens: Fifth Dimension Descension

První výstavou roku 2023 je výstava Ancient Aliens: Fifth Dimension Descension umělce Adama Žufníčka. Kurátorkou výstavy je Eva Slabá.

vernisáž: 17. 1. 2023 v 18.00

výstava:  18. 1. – 7. 2. 2023


 

Fifth dimension descension
End of the road, I feel it coming up
It’s kicking on my door
I feel it kicking
Total eclipsing, same messengers, same messages
(Exceler by Woesum, album Blue Summer)

Adam Žufníček ve třetí epizodě výstavní série Ancient Aliens rozpracovává do přeludové krajnosti svět, ve kterém nehumánní, nezávislá a technologicky vyspělá kolonie prosperuje v temnotách oceánů. Od zelených klišovitých mužíčků a létajících talířů se autor přesunul k vyobrazení dějového prostředku, původně typického pro vědeckofantastickou literaturu – skupinové mysli. Pojem skupinová mysl popisuje způsob, jakým dochází k utvoření kolektivně sjednoceného vědomí, a to skrze potlačení svobodné vůle individualit. V Žufníčkově případě je tohoto jevu schopna podvodní super-říše s tím rozdílem, že uplatňuje svoji moc za hranice vlastního druhu, a to na vědomí lidské populace. Pokud mimo čtyři běžné dimenze prostoru a času existuje i ještě pátý rozměr úplné reality, kterým je dimenze ducha, pak Ancient Aliens: Fifth Dimension Descension projektuje autorskou vizi toho, jak by mohlo ovládnutí takovéto dimenze mimo běžné výklady spirituality vypadat. 

Narativ projektu pro Studio Prám se tak volně přesouvá od předchozích spooky-archeologických myšlenek Ericha von Dänikena o dávných astronautech k druhému nejznámějšímu průkopníkovi této pseudovědy, Grahamu Hancockovi. Dle Hancockovy teorie navázali kontakt s tehdejšími civilizacemi přeživší ze ztracené vysoce vyvinuté prehistorické říše. Tímto ztraceným územím by měla být bájná Atlantida, v souladu s hypotézou o posunu pólů dnešní Antarktida. Nový soubor významově nahuštěných prací publiku představuje, jak je tomu doposud v práci Žufníčka zvykem, široce rozvětvenou a zároveň i výstřední směsici přístupů v rámci vlastních výkladů historie, mytologie, science fiction, pseudoarcheologie či současné hudby. V autorově pojetí se však nejedná o potvrzování či vyvracení jednotlivých teorií, ale spíše o zachycení potenciálu, prostřednictvím kterého lze vyjádřit současné nutkavé hledání spirituality. Zároveň autor hravým, místy až psychedelickým způsobem zobrazuje nejistotu, jež v postpravdivé době koluje. 

Jestliže starověcí námořníci nazývali pětinu zemského povrchu, dnešní Atlantský oceán, jako Mare tenebrarum (nebo-li temné moře kvůli své nepřístupnosti), můžeme si po vzoru průkopníků pseudoarcheologie klást následující „redditovou“ sadu otázek: Existuje důvod, proč máme nástroje k tomu prozkoumat více povrchu na Marsu a Měsíci než-li na vlastní Zemi? Je možné, že tak rozšířená úzkost z vodní hloubky, či konkrétněji z toho, co žije nebo hrozí pod hladinou oceánů, thalassophobie, je pouze výsledkem externě mířeného parapsychologického jevu komunity, jež chce zůstat skryta? Jsou branami do této říše obří stěhovavé černé oceánské víry – matematické ekvivalenty časoprostorových trhlin? Jedná se o hrozbu či záchranu? A nakonec: mají tušení o tomto fenoménu pouze ti, kteří vlastní kompasy k oné páté dimenzi? 

Adam Žufníček (*1999) je studentem Ateliéru malby Patricie Fexové a Veroniky Vlkové na FaVU v Brně; aktuálně prochází stáží v Ateliéru videa. Minulý rok studijně strávil na Bauhausu ve Výmaru. Pro výstavu v prostorách Studio Prám konstruoval formální a obsahovou stránku svých děl pod vlivem podmořské sea-punk stylizace na pozadí současných popkulturních vyprávění, přičemž se držel zájmu o experimentální přístupy k malbě. Důkazem jsou kresebně pojaté objekty nadživotní velikosti, série maleb adoptující nautické tvary, surreální kresby v rurálních rámech a velkoformátová mapa odkazující k mapám 16. století kartografů jako jsou Oronce Finé či Piri Reis. Site-specific instalace šachového stolu, ve které sada figurek zastupuje lidskou rasu, završuje důraz kladený na folklórní organickou rukodělnost, jež vyčnívá v dialogu s chladným, techno-industrálním kovem. Tento rozdíl vyhrocuje i volba inovativně pojatých tradičních materiálů – dřeva, provázku, konopného vlákna, laku, tmelu a barvy.  Haptičnost vystavených „artefaktů“ v Žufníčkově pojetí balancuje s percepčním pojetím modré barvy. Ta vybočuje z běžných výkladů modré jako barvy klidu směrem k hravě pojatým bio-horrorovým hrůzám, čímž zpochybňuje hodnotu zobrazovaného a nepřítomného. Žufníčkovu spekulaci na pozadí pomyslného rozpadajícího se interiéru lodi lze proto vnímat jako scénář: vizualizaci subjektivního pocitu nemožnosti úplného pochopení časoprostoru, který autor zaplňuje vlastními idejemi a představami o nedokonale probádaných, nových světech a jejich pátých dimenzích.

Eva Slabá, leden 2023

→ www.instagram.com/adam.zufnicek

→ www.instagram.com/evaslaba

fb event