Aleš Novák: Rám naruby

Krajina je bdělé přihlížení: rozpad oblaku, sbíhající se skvrny světla, odliv podzimního deště. Krajina Aleše Nováka je ve své bdělosti svědkem nejen viditelného a hmatatelného, ale ještě více toho, co je za horizontem možnosti vidět, co lze spatřovat jen periferně, vnímat jen v ozvěně. Je to stín zvířete vyčkávajícího na soumrak, záblesk kůstky na hranici lesa, souzvuk řeky a dravce uplývajících skrze noc: to vše je a není vidět.

Novákova výstava zachycuje krajinu nikoli jako strnulý a zakonzervovaný objekt určený k rychlé konzumaci, nýbrž jako tajemný a plachý prostor, jehož se nelze zmocnit. Mluví svým vlastním jazykem, žije svým skrytým životem. Není možné jej zacílit, pozřít, uchvátit. Sám se zjevuje, téměř o své vlastní vůli: přechází ze stínu do světla, z jasu do mlhy, zhmotňuje se. Dějiště obrazu se tak stává nestálým a proměnlivým.

Tento efekt ještě zesiluje zapojení objektů v celkové kompozici výstavy. Autor tak dosahuje nové a svěží dynamiky, v níž již neprobíhá dialog pouze v „jazykovém“ systému barvy a plátna, ale rozšiřuje se do prostoru. Lze se ptát o jaký jazyk vlastně jde? Je to řeč poukazování ke krajině obrazu? Rozšířená hra zakrývání a odhalování jejího kódu – nebo jde spíše o jakýsi metajazyk obrazu jako materiálního artefaktu?

Součástí instalace jsou krátké textové vstupy Kláry Krásenské, které nabízí další možnou vrstvu vnímání. Zapojením textu je podtržena a zdůrazněna dialogičnost projektu a jeho jednotlivých médií.

Silou Novákovy výstavy se nově stává příběh s nímž je motiv krajiny usouvztažněn. Na mnohých z obrazů se otevírají průhledy do prostorů evokujících krajiny biblických příběhů či antických mýtů; avšak ani tento dojem nepřekračuje danou hranici tušení, snu, zdání. Nefiguruje zde tedy žádný konkrétní narativ, který by krajina vyprávěla či zprostředkovávala – Novákova krajina totiž není médiem. Sama je životaschopným a jen stěží předvídatelným příběhem.