Birthday Hat

Grafika jako ruční metoda tisku je uměleckou formou, která v našem lokálním prostředí neustále těží a ztrácí z hluboké tradice a odkazu řady osobností. Tyto podmínky na jednu stranu poskytují zázemí a zkušenosti mnoha umělců*kyň, škol a dílen, ale na stranu druhou jako by vše, co na ně navazuje, obklopovaly sice průhlednou, ale těžko proniknutelnou bublinou, která existuje odděleně od scény současných výstav, reagujících na trendy a společenské děje. Tato ahistorická aura je filtrem, komunikujícím se specifickou částí publika, ale je také tajemstvím, které zahaluje pracovní postupy známé jen spolku zasvěcených. Česká grafika je ve svém nerdství samostatná, spokojená a rychle se měnící scénu současného umění ani nepotřebuje. Co když ale po letech lovení nových východisek v co nejdivnějších vodách vizuální kultury a tradičních řemesel potřebuje současná scéna grafiku?

Tato otázka není dogmatem, ale nadsázkou, která umožňuje prozkoumat, jak grafiky mohou fungovat bez obligátní muzeální instalace a být čteny v prostoru, který není jen výstavní galerií, ale komplexním prostředím, ovlivňujícím prožitek a vnímání celku i jednotlivých grafik. Ze stejného důvodu je výstava zúžená na techniku hlubotisku, který je obecně vnímán s největší dávkou archaičnosti. Při uvažování o leptech, akvatintách a suchých jehlách (ačkoliv ve výstavě jsou i mezzotinty, fotogravury a hlubotisky z litografického kamene), diskuze o výstavě přirozeně směřovala k Franciscu Goyovi. Jeho grafické i malířské práce dokonale pracují s temnotou, však také podle slavného autoportrétu u malířského stojanu pracoval při světle svíček, voskem přitavených na krempě klobouku. Tento detail jeho pracovního prostředí a potažmo i tvůrčího procesu je jedním z důvodů, proč jsou Goyovy grafické cykly v posledních letech instalovány ve velmi zšeřelých místnostech s minimálním bodovým osvětlením. Zároveň si díky němu můžeme položit otázku, nakolik by tento způsob instalace, respektive co nejdokonalejšího přenesení tvůrčích podmínek umělce*kyně, obohatil vnímání díla po přemístění do výstavního prostoru.

Ačkoliv výstava nepopírá určitou touhu po prolomení některých zvyklostí, neklade si za cíl grafickou scénu jakkoliv třídit nebo mapovat. Výběr vystavujících určovalo především řetězení osobních kontaktů, komunita kolem Studia Prám a záměr vystavit zajímavé tisky od studentů*ek, kteří*ré nezávisle na svém zaměření využili*y Grafické dílny AVU.

Klobouk s přilepenými svíčkami je kromě vážných debat s možným sociálním přesahem o životě umělectva i vtipným kostýmním doplňkem, lákajícím k pop kulturní interpretaci. Určuje materiálové a světelné podmínky instalace grafik a přitom připomíná humorný party klobouk na oslavu narozenin.