Ján Bátorek: Boy Brachio

Legenda praví, že když řeholní bratři připravovali mrtvé tělo Sv. Svorada k pohřbu, učinili objev, že je muž opásán řetězem, dávno zarostlým pod kůži. Světec, který dobrovolně žil asketickým způsobem života, obýval trnitou dutinu stromu a kolem hlavy nosil vlastnoručně sestrojenou „korunu“ se zavěšenými kameny, které i přes noc bránily spočinout jeho unavené hlavě. Příliš pevně uvázaný řetěz je také detailem maloformátového obrazu Jána Bátorka. Malba je součástí volné série Devon, jejíž hlavním motivem je palma, odkazující k pravěku, respektive k našim kořenům. Ke svým vlastním se svoradovským řetězem poutá i Ján Bátorek. Palmy i antropomorfní hrdinové jeho obrazů jsou často ověnčeni ostnatými atributy punkové a metalové subkultury, čímž evokují Svoradův sebepoškozující boj s lehkostí života i nihilismus mládí, zklamaného společností. Romantické utrpení dospívání na devadesátkovém sídlišti, kde se střetávala šedá opona předrevoluční doby s tísnivě neomezenými možnostmi a křiklavými barvami, přicházejícími ze Západu, je předobrazem scénografie malých dramat uvnitř Bátorkových maleb. Ten při svém tvůrčím hledání prakticky mapuje svůj vývoj inspiračních zdrojů – v nedávné minulosti byl hrdinou jeho obrazů Ferda Mravenec, kterého však stavěl do sobě blízkých situací nebo citací z dějin umění a zobrazil ho např. jako Saturna požírajícího vlastního syna – larvu. Tato malířská série Bátorkovi dokonce vynesla zmínku v Sekorově monografii[1], kde je uveden jako jeden z autorů, pracujících se Sekorovým odkazem v současném kontextu.

Výstava Boy Brachio prezentuje poutavou malířskou sérii, kterou na introspektivní zkoumání jednoho z vlastních prvních knižních hrdinů Ján Bátorek přirozeně navázal. V aktuálních obrazech se autor ztotožňuje s brachiosaurem, jehož zjev a životní postoje se zrodily zkřížením Zemanovy Cesty do pravěku s formálně nadsazenými dinosaury ze samolepek „západních“ žvýkaček. Tíhnutí k lyrické kompozici s nízkým nebem tak Bátorek kombinuje s exagerovaným žilnatým svalstvem a bojechtivou řečí těla, hodnou superhrdiny. Lokace kysuckého sídliště, kde je stále pod mrakem nebo prší, které je domovem nižší střední třídy, snadno trpící pod starým i přicházejícím režimem přelomu 80. a 90. let, je až caveovsky bezútěšným prostředím, kde jsou jediným pozitivním východiskem drogy a nešťastné lásky.

Ján Bátorek se v nejnovější sérii obrazů potýká s vlastním původem, dětstvím a dospíváním, s výzvami a marnostmi své generace. Snaží se vyrovnat s bigotními a nacionalistickými proudy slovenské společnosti, se zklamáním nad realitou vytoužené utopistické svobody, i s vlastním otcovstvím. Vizuálně se utkává s odkazem romantických knížek, lyrických ilustrací, v minulosti typických pro náš region, i s výzvou digitálních přechodů a struktur. Jeho práce je tak součástí výrazného proudu současného středoevropského malířství, do kterého můžeme zahrnout barevně reduktivní přístup Ondřeje Basjuka (CZ), Juliuse Hofmanna (DE) nebo Pavla Matysky (CZ). Malby mužů, narozených v osmdesátých letech minulého století, odkazující k pravěku, historii umění, klučičím dobrodružstvím i společenským problémům, jsou charakteristické ironickým pohledem do minulosti a skeptickým do budoucnosti. Jsou metaforou touhy po sdílení, těžko formulovatelné pod tlakem společenské představy o správném mužství. Jsou temnou deziluzí i radostnou bromance, vztahem založeným na emoční sounáležitosti, podmíněnou společnou fascinací pop-kulturními idoly.

[1] Tomáš Prokůpek a kol., Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce, vydalo v r. 2019 Moravské zemské muzeum v Brně, str. 257-258