Uncanny Valley
Zveme vás na vernisáž skupinové výstavy Uncanny Valley, kterou přináší vídeňský hoast. Vystavují: Nika Kupyrova, Wolfgang Obermair, Marie Reichel, Ekaterina Shapiro-Obermair, Zsolt Tibor.
vernisáž: 21. 3. v 18.00
výstava: 22. 3. – 11. 4. 2023
Jen několik málo minut od místa, kde končí Vídeňské údolí, se nachází nezávislý výstavní prostor hoast. Kurátorský kolektiv hoast, který tento prostor provozuje již více než šest let, nyní připravil skupinovou výstavu pro pražské Studio Prám, na níž se představí umělci a umělkyně Nika Kupyrova, Wolfgang Obermair, Marie Reichel, Ekaterina Shapiro-Obermair a Zsolt Tibor, kteří jsou s vídeňským prostorem spjati. Inspiraci pro výstavu Uncanny Valley čerpají ze stejnojmenné teorie Moriho Masahira ze 70. let 20. století. Teorie předpokládá, že když se roboti nebo animované postavy svým vzhledem a jednáním přiblíží ve vysoké míře k podobnosti s lidmi, mohou v člověku vyvolat děsivý a znepokojivý pocit, známý jako uncanny feeling. Výstava se zaměřuje na nesoulad mezi realitou a jejím zobrazením a na pocit, který v divákovi probouzí. Tento pocit vyvolaný neživými bytostmi je pro výstavu Uncanny Valley určující, neboť vybraná umělecká díla se snaží tento zvláštní, zneklidňující pocit, pro který má němčina zdánlivě zavádějící termín unheimlichkeit, napodobit.
Unheimlichkeit je vzhledem ke své ambivalentní povaze obzvláště náročný termín na překlad. Slovo tvořící kořen heim (domov) v kombinaci s koncovkou -lich vyjadřuje něco důvěrně známého, intimního, ale současně i skrytého, utajeného, záhadného. Jeho negací pomocí předpony un-, nabývá však slovo zcela nový rozměr. Samotným významem výrazu unheimlich se zabývali již teoretici jako Sigmund Freud, Ernst Jentsch a mnoho dalších. Neoddiskutovatelné však je, že s pocitem oné Unheimlichkeit těsně souvisí pocit úzkosti. Nika Kupyrova, Wolfgang Obermair, Marie Reichel, Ekaterina Shapiro-Obermair a Zsolt Tibor se ve vystavených dílech zabývají navozením tohoto zvláštního pocitu, stimulují jej však odlišnými způsoby. Mají ale něco společného – zobrazování čehosi, co je důvěrně známé, avšak obtížně přiřaditelné. Vystavené sochy a obrazy jsou obrysy skutečností, které jsou blízké, a přesto tak vzdálené.
Pozornost na první pohled upoutají v prostoru rozmístěné monumentální kovové sochy Niky Kupyrovy zavěšené na nazelenalých lanech padajících k zemi. Tyto objekty z ocelového plechu zobrazující siluety květů orchidejí jsou zbaveny jakékoliv prostorové hloubky či barevného rozlišení, přičemž jejich tvar vzbuzuje v divácích pocit čehosi povědomého, známého. Sochy však nepředstavují pouze jeden druh této rostliny, ale rody různé, které se navíc od sebe výrazně liší tvarem. Diváci jsou tak znejistěni, zda to, co vidí, jsou stále ještě květy orchidejí. Ztráta možnosti pojmenovat to, co nás obklopuje, v nás vyvolá pocit úzkosti, který je navíc umocněn velkým formátem soch.
Je to, co vidíte, skutečně to, co předpokládáte? Tuto otázku nastolují i sochy umělce Wolfganga Obermaira. U surrealisticky vyhlížejících asamblážních soch nejprve diváka zaujme hra s rovnováhou mezi jednotlivými částmi objektů. Při bližším pohledu zjistíme, že použité materiály, zdánlivě jasně rozpoznatelné, o nichž člověk nemusel nutně přemýšlet, nejsou tím, čím se zdají být. Tato skutečnost vyvolává pocit nejistoty, vyvádí nás z rovnováhy. Jediná věc, která nás měla spojovat s realitou, není tou, za kterou jsme ji pokládali..
Předměty, materiály, a dokonce i části těla, které nám dříve byly důvěrně známé, mohou v důsledku vnitřních procesů změnit svou podobu a odcizit se nám, jak hravě ukazují sochy Marie Reichel. To, že ke změně může dojít zevnitř, ztvárňuje samotný materiál. Černé zdánlivě deformované objekty jsou ve skutečnosti vyrobeny z hlíny, která redukcí kyslíku v procesu pálení mění svůj vzhled a vlastnosti. Tyto keramické předměty mohou být použity jako nádoby nebo příbory, nicméně též připomínají prsty u nohou s nehty dorostlými do takové délky, že se začaly samy kroutit a deformovat. Na podstavcích jsou tedy umístěny objekty, které je možné považovat za předměty nehodné vystavení, respektive umístění na piedestal. Ty samotné jsou zase příznačně zhotoveny ze starých uměleckých děl Marie Reichel, jež nebyly z vůle autorky dlouho vystaveny a měly zůstat skryty. Co vzbuzuje pocit úzkosti více než vystavit na veřejnost něco, co se nám odcizilo, nebo dokonce se za to stydíme?
Výstavou nás provázejí grafické práce Ekateriny Shapiro-Obermair. První dílo připomíná temnou noční oblohu prosvětlenou úplňkem. Navozuje tím jistý pocit úzkosti, jež je zakořeněný v lidském podvědomí. Během nočních hodin jsme opatrnější, často se ohlídneme i dvakrát přes rameno, dáváme větší pozor než ve dne, protože skrýt se ve stínech je o tolik jednodušší. Tento pocit nejistoty umocňují další vystavená díla. Lidské postavy jsou v nich redukovány na pouhé vzory a geometrické tvary. Jsme ponecháni v nejistotě, zda to, co vidíme, jsou doopravdy obličeje. Tento vjem nás doprovází i při pozorování ostatních uměleckých děl, kdy pociťujeme nutkání se neustále vracet k obrazům na zdi.
Zobrazení známého je příznačné i pro díla Zsolta Tibora, avšak zobrazené obyčejné věci každodenní potřeby jsou zde abstrahovány do pouhých siluet. Sám umělec říká, že se snaží zpodobněné objekty odosobnit, jak je nejvíce možné. Při bližším pohledu na velkoformátové kresby, připomínající koláž, se určité motivy opakují. Publiku se tak otevírá možnost enigmatického přístupu při hledání předmětů, které je schopno dešifrovat. Oscilování mezi známým a neznámým může vzbudit pocit znepokojení.
Výstava UNCANNY VALLEY návštěvníkům otevírá možnost se pohybovat v prostředí rozporu mezi známým a neznámým a na vlastní kůži zažít neklid, který z tohoto liminálního rámce plyne. Vystavená umělecká díla nám připomínají, že estetická zkušenost nemusí být nutně spojena s příjemnými pocity, ale i s pocity strachu, úzkosti a neklidu, jak o tom ostatně psali již Kant, Schiller a Lyotard.
Text: Anežka Jabùrková
Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Státního fondu kultury České republiky, Rakouské kulturní fórum, Leopoldstadt Kultur, Stadt Wien – Kultur, Bundesministerium für Kunst, Kultur, öffentlichen Dienst und Sport, Tschechisches Zentrum Wien.