18. 06. 2019 - 28. 06. 2019Rezident

Marie Raffn: Bladdernut Hum

Marie Raffn představí svou více než měsíční práci z rezidenčního pobytu na PRÁMu na výstavě s názvem Bladdernut Hum. Kurátorkou výstavy je Šárka Basjuk Koudelová. Zveme Vás na vernisáž v úterý 18. 6. v 19.00!

„Rhizom nemá žádný začátek ani konec, je pořád uprostřed, mezi věcmi, mezibytí, intermezzo. Strom je odnož (synovství, vyrůstání z), rhizom je však spojení, alience.“ (Gilles Deleuze, Pierre Félix Guattari – Tisíc plošin)

Rhizom – z botan. oddenek. je zásobní část rostliny vzniklá přeměnou stonku – tzv. podzemní stonek, často jako výběžek kořene u některých vytrvalých bylin. Rostlina v něm přezimuje. Pro využití se sbírá na jaře nebo na podzim, kdy jsou v něm stažené veškeré zásobní látky rostliny. Pokud se – např. při pletí – utrhne pouze nadzemní část rostliny bez oddenku, začne rostlina znovu růst.

Není to poprvé, kdy v textu k výstavě zahraničního rezidenta budu zmiňovat knihu, která se stala inspiračním zdrojem nebo „opěrnou klenbou“ výstavy. Je pravděpodobně symptomatické, že umělec, dobrovolně vhozen do cizího prostředí, často sahá po literárním průvodci, pocházejícím z domácí půdy. V případě dánské umělkyně Marie Raffn (1991) však není propojení s psaným textem takto situačně podmíněné. Mariina intermediální tvorba je často stmelena vizualitou písma, dvojím působením kaligramů, rytmem básní i zvukomalebností recitace. Zřejmě proto, že volně interpretační práce s již hotovými literárními díly je pro Marii přirozená, nehledala v cizí zemi intimitu rodného jazyka, ale naopak ji zaujala kniha nalezená v pražském ateliéru. Zdá se až neuvěřitelné, jak přesně zapadajícím nálezem se tato útlá poetická knížka pro Marii stala. Na polici v ateliéru totiž objevila sbírku básní, respektive písňových textů – Klokočí od Jiřího Suchého. Název odkazuje k jedné z nejslavnějších melodií tvůrčí dvojice Suchý – Šlitr, ale je především botanickým názvem listnatého keře. Keře s typickými plody, které ve svých lampionovitých tvarech nesou velmi emotivní kontext. A totiž lesklá semínka, která navlečená na niti v minulosti tradičně sloužila jako růženec chudých. K tomuto „po babičce klokočí“, tedy zděděnému růženci, se ostatně ve svém melancholicky milostném poetickém textu odkazuje i Jiří Suchý. Všechny vnitřní i vnější souvislosti, které z klokočí vyrůstají a stejně jako ve vějířovitém květenství laty navazují jedna na druhou, se také vztahují k výstavě Marie Raffn. Samotný klokotavý zvuk názvu, rytmické odpočítávání korálků růžence i hluboká emoční ergonomie s člověkem jinak nesouvisejícího semínka, definují vědomé i asociované vztahy, se kterými Marie pracuje. Název výstavy, který by v češtině zněl pravděpodobně jako „Bzukot Klokočí“, je tedy i přes své surreálné působení jasnou syntézou předcházejícího tvůrčího procesu. Procesu, který je organickým prorůstáním zvenčí dovnitř, prorůstáním skrze stěny galerie a zejména Mariiným fonetickým i vizuálním předčítáním českého poetického textu, tedy slov, které nezná, pouze se obeznámila s jejich celkovým vyzněním. Tato situace jako by tématizovala dnešní globalizovaný svět, kdy si všichni jsme schopni určitým způsobem porozumět, ale na neznámá slova přesto narážíme. Nutí nás tyto okolnosti více zapojovat naši imaginaci? Je porozumění závislé jen na přesném překladu? A zejména – vnímáme neznámé slovo více fyzicky?

Botanické podloží, ve kterém je výstava pevně zakořeněná, je typickou protikladnou dichotomií přírody. Na jedné straně pevné zákonitosti, jejichž vizualita se nám často jeví přesnější a více uchvacující než digitální výpočet. Polétavá semena topolu ze dvora galerie, která Marie pečlivě nastřádala, připomínají přilnavou bílou vatu, ale pod mikroskopem jako by kopírovaly tvar matečního stromu. I květenství klokočí, tedy lata, neboli rhipidium, jako by svým vějířovitým dorůstáním zobrazovalo fraktálovou teorii. Každý větší celek je tvořen matematicky uspořádanou skupinou menších částic, které se svým tvarem shodují s celkovou kompozicí. Rhipidium tvoří hlavní strukturu v ústřední instalaci výstavy – svařovaná železná konstrukce překvapivě křehce prokvétá prostorem. Dlouhé stonky se natahují, aby na svých koncích rozkvetly možností další reprodukce – odlitkem. Na straně druhé bují velmi organický, nekontrolovaný a překážky nerespektující botanický růst, stejně jako trifidí svět pronikající okny galerie.

Tato nekontrolovatelnost a neplánovitost růstu je pro Marii přirozenou metaforou pro stav podvědomých asociací. Stav, kdy nám racionalizovaný význam slov uniká, ale mimoděčně nebo na základě pocitových souvislostí, je spojujeme k sobě. Stav pod povrchem, kdy se proplétají myšlenky, jako kořeny pod zemí. Instalace, ke které Marii přivedla šikmá klesající podlaha v jedné z místností galerie, evokuje surrealistický svět bujících kořenů a nevědomých asociací, od kterých nás dělí jen citlivá membrána. Její materiál působí velmi fyzicky – je to lidská kůže nebo z něj někdo vystřihuje okvětní lístky pro všechny květy v okolí?

Paradox, který vzniká díky použití nejtvrdších a velmi technických materiálů pro zobrazení křehkosti květu, je spontánní reakcí na prostředí, které obklopuje ateliér. Čtvrť se stále jasně viditelnou strojírenskou historií, kde náhodně odložené kusy železa již nerozeznatelného účelu, zapomenuty pomalu zarůstají do náletových rostlin i nové tváře města, je jasně otištěna do podoby výstavy. Toto křehké spojení tvarosloví květů a trvanlivé strohosti strojově opracovaného kovu však vytváří prostor i pro tušenou společenskou kritiku. Člověk se svojí nekonečně expandující činností tak dlouho nesmyslně nahrazuje přirozené a zranitelné procesy, že bude nakonec k jejich trvalé substituci donucen. Kolem nás vrcholící antropocén se stal tak neproniknutelnou městskou realitou, že už nevnímáme, jestli bzučí hmyz nebo kolemjedoucí vlaky a zvuky čtvrtě s výhradně dělnickou minulostí. Nebo je to čtený text, jehož jazyku nerozumíme? Zobrazuje spletitost instalace jen proplétající se kořeny nebo jsou to i vše prorůstající informační toky dnešní doby – kabely internetového připojení?

Stejně jako ozvěna kovu o kov neodmyslitelně patří k Libni, musela Marie nevyhnutelně zapojit zvukovou složku. Audio záznam je dlouhodobě součástí její tvůrčí strategie, kdy citlivě kombinuje až technický nárys prostoru s poetičností čtených slov. Ve výstavě Bladdernut Hum však paradoxně do záznamu nepředčítá poezii, která se stala výchozím bodem její aktuální práce. Naopak se soustředí na působivost zvuků, které vyvolávají obrazy v představivosti návštěvníka galerie. Slyšíme šustění ptačích křídel a prodíráme se vegetací – jsme přítomni v organické instalaci, která audio básní srozumitelnou všem, ožívá. Už ani nepřekvapuje, že drobný reproduktor, snadno mizející mezi odlitky, zvuk reprodukuje množstvím drobných otvorů, připomínajících semínka slunečnice po odkvětu, uspořádaných dle tzv. Fibonacciho posloupnosti čísel.

Cink! Slyšíme ze záznamu překvapivě kovový zvuk. Straka, která krade kousky lesklého kovového odpadu v okolí, asi jeden upustila přímo před galerií.

FB Event