Folie à deux
Eliška Konečná, Miriam Kaminská a Michael Nosek spojili síly ve výstavě Folie à deux, jejíž kurátorkou je Iva Mladičová. Zveme Vás na vernisáž výstavy v úterý 6. 8. v 19:00. Výstava je poté k vidění až do 27. 8. 2019.
Karel Kostka ve své publikaci s podtitulem Obecná teorie vědomí, času, prostoru a bytí uvažuje o souřadnicovém systému jako přehledném nástroji naší mysli, která je díky němu schopna vnímat, a zřejmě i vytvářet realitu podle pochopitelných a srozumitelných pravidel. Miriam Kaminská, Eliška Konečná a Michael Nosek volí jako další nástroj zvědomování mystéria naší existence prostorový obraz-objekt. Všichni tři autoři se vztahují k vymezení výrazových možností tradičním geometrickým „rámem“, současně mají potřebu vykročit do třetí dimenze, respektují významovou metaforičnost hmotných forem, používají specifické materiály a práce si vytvářejí sami. Na současné výstavě prezentují svá nejnovější díla, jež jsou ale také zprávou o procesu touženého dočasného vymanění se z dosavadních výrazových prostředků, o změně jako nepřímé informaci o stálém.
Miriam Kaminská vystavuje soubor abstraktních akvarelů kombinovaných s tužkovou kresbou, vytvořených během nedávného tvůrčího pobytu v Mnichově. Modrá barva odkazuje k jejímu sledování významové vzájemnosti slovních tvarů v různých jazycích, nyní zpřítomňuje emocionální rovinu slova blues. Kompozice částečně surrealistického charakteru vypovídají o napětí, motiv uzlových bodů a polarita uvolněných akvarelových tahů a geometrizované přesnosti liniové tužkové kresby dojem zafixovaného stavu umocňuje. Práce působí plasticky, pozornost upoutávají plochy meditativně zmnožených linií. Autorka hovoří o kresbě zaznamenávající prostorovou představu. Soubor je výrazem schopnosti otevřené sebereflexe, zvědomování žitých situací. Je parafrází psychologie vztahových konstelací. Forma vymezení obrazovým rámem je charakteristická i pro autorčiny nástěnné liniové sestavy, které nechává vystupovat ze základové roviny. Nejnovější z nich významně koresponduje s uvedeným akvarelovým souborem.
Eliška Konečná se v loňském roce během stáže na haagské Královské akademii výtvarných umění intenzivně zabývala záznamem obývaného a žitého prostoru, malovala na horizontálně položené ubrusové plochy, opakovaně zprostředkovala význam zázemí. Prostorovou situaci výjevu pojímala jako konkrétně vymezenou, do sebe se uzavírající, současně ale se zmnoženými průhledy do okolního exteriéru. Vnímáme vzájemnost uzavřenosti myšlení a otevřenosti vědomí. Textilní reliéfní objekty prezentované na současné výstavě v sobě nesou zakódované autorčino téma víceznačnosti vjemu: „Smiřuji se s faktem, že má skutečnost není skutečnost tvá.“ (EK) Kombinace zvýrazněných nebo naopak mizejících šitých linií a přímá haptická plasticita textilní materie jsou základní použité výrazové prvky. Také v nich nacházíme přepis konkrétního prostoru a žité situace – na textilní zavěšené části výrazně stylizovaný do geometrizované jednoduchosti, na dřevěné nosné části ve formě ryté kresby komiksového charakteru. Dosavadní práce Elišky Konečné svědčí o výrazné konceptuální rovině jejího uměleckého přístupu, přemýšlí o pravdivosti obrazu, pohybuje se na hraně volné/užité, některé ze současných objektů zavěšuje na reálná ramínka. Dlouhodobě ji zajímá téma sdílení, v současném souboru se zacházením s plastickou haptičností přibližuje sochařské interpretaci „reality“.
Michael Nosek se ve svých ranějších pracích koncentrovaně zabýval individuální identitou. Charakteristické jsou autoportréty malované na základě dlouhého hledění do zrcadla, dále vyšívané pletené kukly, jejichž zakoušený vnitřní prostor autor následně reflektoval ve velkoformátových malbách. Následoval soubor barevně vyšívaných masek ze lněného plátna. Michael Nosek zmiňuje nespokojenost s výrazovou nedostatečností malby. Za tímto konstatováním může stát i podvědomá snaha překlopit téma do objektivní roviny, nejnovější práce je totiž textilní prostorový objekt, parafráze slovanského totemu. Prvky z ikonografie slovanských legend a mýtů přepisuje do jednoduchých figurálních tvarů a symbolů. Sestavený prostorový objekt je ale ve skutečnosti souborem zmnoženého obrazového formátu. Nápadná je současná absence živé barevnosti, jež byla v ranějších autorových malbách samozřejmě přítomna. Jeho dřívější fixace na dokonalost realistické malby je pravděpodobně nyní přetavena do přímé reality zacházení s textilní materií a procesu samotného šití. Autor dokonce hovoří o sochařském charakteru práce, kdy se ze zdlouhavého tvůrčího postupu vynořuje výsledná forma. V rovině formy i tématu se opakovaně potkává s uměleckým uvažováním Elišky Konečné, oba nyní sdílejí představu symbolického haptického prostoru, jehož stěny jsou pokryty textilními šitými reliéfními obrazy. Takový záměru může být výrazem snahy pracovat s prožitkem v rámci archetypálních matric.
Připomeňme závěrem jednu z myšlenek předeslaných v samotném úvodu, neboť práce Miriam Kaminské, Elišky Konečné a Michaela Noska jsou relevantní příspěvky k obecné teorii vědomí, času, prostoru a bytí. „Ponoříme-li se do hlubin světa, zjistíme, že jedinou objektivní realitou v něm je naše vědomí“, uvádí autor, k nemožnosti exaktně uchopit prolínání světa subjektivního a objektivního obecně dodává: „Jsme zrcadlem, ve kterém se odráží všechna myslitelná zrcadla světa. Naším jediným pohybem, jedinou myšlenkou či jakýmkoli jiným aktem měníme obrazy ve všech ostatních zrcadlech světa, a to bez hranic a omezení. – Mnohostranný vzájemně závislý propletenec obrazů, obsahující nejrůznější formy všech ostatních obrazů světa minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Jsme tak sami sebou a současně i vším ostatním, co nás myslitelně i nemyslitelně obklopuje v prázdnotě, v níž nám čas, jako ve studnici bytí poskytl privilegium stát se bytostí s obrovským tvůrčím i destrukčním potenciálem. Svět je v takovém pojetí ozvěnou našich myšlenek a skutků, a my sami jsme jejich rezonancí.“
MIRIAM KAMINSKÁ (nar. 1989 v Praze) studovala krátce na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni (ateliér sochařství, J. Beránek, 2010–2012), v letech 2012–2018 absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér sochařství I, J. Róna, 2012–2013; Ateliér malířství III, M. Rittstein, 2013–2014; Ateliér sochařství I, L. Rittstein, 2014–2015, 2017–2018; Ateliér sochařství II, T. Hlavina, Ateliér figurálního sochařství a medaile, V. Míča, 2015–2017). Roku 2016 uskutečnila stáž na Bezalel Academy of Arts and Design v Jeruzalémě (ateliér skla a keramiky). Byla zastoupena na řadě společných výstav: Spálené pozítří / Výstava Ateliéru sochařství, Ústav umění a designu, Západočeská univerzita a město Spálené Poříčí, 2011; Jednodenní výstava 45 autorů nezávislé skupiny Pragovka, Praha, 2013; Zimní kompost, výstava ateliéru Malba 3, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Ásana: Jógovna, Praha, 2016; Jiné místo / Another Place: Diplomanti AVU, Akademie výtvarných umění v Praze, 2018; Badespasstotal, 2018; Future ready, Hybernská, Praha 2018; Krása a půvab, Oblastní galerie Liberec, 2019. Roku 2006 absolvovala praxi v Pro Graphics v New Yorku (grafický design), roku 2013 pracovně-vzdělávací í pobyt v Tanzanii v rámci projektu Gospel for Africa a letos uskutečnila pracovní stáž v ateliéru Wernera Mallého v Mnichově.
ELIŠKA KONEČNÁ (nar. 1992 v Dobřichovicích) studuje od roku 2014 Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malby I, J. Sopko; Ateliér malby III, M. Rittstein; nyní Ateliér malby, R. Šalanda a L. Machalický). V loňském roce absolvovala studijní stáž na Royal Academy of Arts v nizozemském Haagu. V letošním roce se stala finalistkou 12. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu 2019 (3. místo). Roku 2016 proběhla její samostatná výstava Existence prázdna v pražské JednaDvaTři Gallery. Zúčastnila se následujících společných výstav: Figurama, Vratislav, 2015; GEPOAME, Galerie Bím, Dobřichovice, 2016; Galerie Millennium, Praha, 2016; KOMÍN, Industra Art, Brno, 2018; Bouncing off, BillyTown, Haag, 2018; 12. Cena kritiky za mladou malbu, výstava finalistů, Galerie kritiků, Praha, 2019; You’re broken – when your hart is not open, České centrum Berlín, 2019; Easy Peasy Lemon Squeeze, Garage Gallery Karlín, Praha, 2019; To nejlepší mne ještě nepotkalo, Kovárna, Povaleč, 2019.
MICHAEL NOSEK (nar. 1990 v Litoměřicích) studoval v letech 2010–2016 na Akademii výtvarných umění v Praze (Ateliér malby III, M. Rittstein); v rámci studia absolvoval stáž na Institut Seni Indonesia Yogyakarta. Proběhly následující samostatné výstavy: Náhlá setkání, Portmoneum, Litomyšl, 2012; Odrazy, Tapas bar ROOM, Praha, 2013; Cyklus jednoho pokoje, Caffé Vedle, Praha, 2014; SYMBIONT, Galerie Nativ, Praha, 2017. Zúčastnil se řady skupinových výstav, např.: Art Safari 20, Studio Bubec, Praha, 2010; Figurama 11, 2011; A pak že ryby lítaj v mracích, GAVU, Praha, 2012; Ateliérová výstava, Velvyslanectví ČR, Vídeň, 2012; Ateliérová výstava, Klub K4, Praha, 2013; Zimní kompost, Galerie ARTATAK, Praha, 2013; Galerie Millennium, Praha, 2014; Pokoje 2, Praha, 2014; Art Safari 28, Studio Bubec, Praha, 2014; Na půl, Via Art, Praha, 2015; Galerie Millenium, Praha, 2015; Pokoje 4, 2015; Těsně vedle, Galerie Josefa Lieslera, Kadaň, 2015; Figurama 16, 2016; Vanity Fair, Diplomanti AVU, Veletržní Palác NG, 2016; 69. Umělecký salón, MM Galerie Polička, 2016; GEPOAME, Galerie Bím, 2016. Roku 2014 vytvořil Performance v rámci Festivalu Signal v Praze a roku 2017 Murál na fasádu MK v Aši v rámci projektu Wir2/My2.
/Iva Mladičová, 2019/
Děkujeme GoOut za mediální podporu.