05. 11. 2019 - 26. 11. 2019Výstava

František Novák: Člověk na papíře

František Novák představí na PRÁMu výstavu “Člověk na papíře” – prostorová instalace figurálních kreseb, ve které zpracovává témata, která se jeho jako sociálního pracovníka, umělce a zároveň pokračovatele rodinné betlémářské tradice, dotýkají nejvíc. Vernisáž je v úterý 5. 11. 2019 v 19:00 a výstava bude k vidění do 26. 11. 2019. Kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová.


V půlce října zveřejnil Výzkumný ústav práce a sociálních věcí výsledky celorepublikového sčítání osob bez domova, které bylo realizováno v dubnu tohoto roku. „Ze získaných dat vyplývá, že se v České republice nachází přibližně 23 800 osob, které přespávají venku, v noclehárnách, v azylových domech, domech na půl cesty nebo v zařízeních určených pro ubytování osob bez domova (tzv. obecní ubytovny). Z toho je 2 600 osob mladších 18 let – jedná se o děti a mladistvé, kteří přebývají zpravidla s matkami v azylových domech či v obecních ubytovnách, případně v domech na půl cesty.“ Tolik z aktuální zprávy Ústavu. Do kategorie osob bez domova spadají odhadem další desítky tisíc osob, které na svoji situaci rezignovaly a nebo ji schopny řešit nejsou, případně se uchylují k nestátní pomoci, tj. např. ke krátkodobým pobytům v komerčních ubytovnách.

Ačkoliv by se podle populistických vyjádření vládnoucích politiků zdálo, že v době rekordní zaměstnanosti a růstu české ekonomiky, nebude bezdomovectví jako problém takřka existovat, opak je pravdou. Počet lidí spadajících do společenské třídy přímo ohrožené ztrátou střechy nad hlavou naopak stále roste. Naše společnost dosud řeší negativní dopady totality a zároveň se není schopná vyrovnat s divokým nástupem kapitalismu, natož s jeho současným úpadkem. Bezprostřední ohrožení se dotýká lidí perzekuovaných za minulého režimu – bývalí disidenti s extrémně nízkými důchody nebo Romové, kterým někdy nebylo umožněno ani vychodit základní školu – ti všichni stále čelí důsledkům nepřízně komunistického režimu. Nezvládnutí globálně kapitalistického vývoje bohužel generuje další početnou a překvapivě diverzifikovanou skupinu lidí ohrožených bezdomovectvím – sociálně izolovaní,  důchodci, samoživitelky, rozvedení, ti, co se zadlužili s vidinou podnikatelského snu, prekariát táhnoucí se všemi stupněmi vzdělání – stručně řečeno všichni, kteří na sobě pociťují absurditu a nefunkčnost pozdního kapitalismu. K tomuto výčtu musíme samozřejmě přičíst oběti vlastních závislostí.

František Novák je specifickou figurou umělecké scény. Umělcem, jehož práce je natolik pravdivá a spjatá s jeho osobním přístupem k životu, že na její aktivní propagaci už nezbývá čas a autor sám tak zůstává mainstreamem i elitami v podstatě neobjeven. František pochází z Třeště, malého města na Vysočině, které je proslavené zejména svou více než dvousetletou tradicí dřevěných betlémů. Každý rok v době Vánoc je tak možné následovat mapku domácností, které návštěvníkům zpřístupňují rozměrné instalace rodinného pokladu – betlému. František je z jedné z těchto rodin a každoročně se tak ujímá zodpovědnosti pokračovatele tradic. Hlavní obživou Františka Nováka je práce v azylovém centru pro lidi bez domova v Jihlavě. Tyto dva osobní kontexty jako by přímo vygenerovaly formu, téma i výkon autorovy tvorby. Již za studií na Akademii výtvarných umění v Praze se jeho umělecká praxe přirozeně propojila s prostředím, kde trávil neméně tolik času. Začal platit bezdomovcům v péči „azyláku“ za to, že mu stáli modelem pro kresbu a ještě později se jejich figurální portréty intuitivně rozhodl po vzoru betlémových poutníků vystřihávat do svébytných siluet. Lidé bez domova jsou ve většinové společnosti často terčem opovržení a zhnusení, v lepším případě se stávají neviditelnými. František Novák jim platem za pózování nejen reálně lehce zlepšuje situaci, ale především jim prostřednictvím svého času, zájmu a pozornosti vrací lidskost a důstojnost. V současném kontextu poloprázdných a formálních aktivismů v umění je jeho tichá činnost nedoceněným působením a silnou spojkou mezi aktivistickou rolí a hmatatelným výstavním výstupem.

Když člověk ztratí práci, domov, rodinu i veškeré movité věci, zbyde mu alespoň něco, co by výsostně dokládalo jeho bytí a měl nad tím dokonalou kontrolu? Byrokracie a existence depersonifikovaná jen na tu „papírovou“ lidskému životu nedokáží odepřít jediný příznak jedinečnosti – podpis. Naopak je byrokratizovanými nástroji pomoci vycizelován do mocného znaku, který může svému majiteli přinést pomoc a záchranu nebo ještě větší zkázu. Z lidského života se tak ztrátou domova a prostředků stane nekončící souběh formulářů, které je nutné podepsat. František Novák, stejně jako většina pracovníků sociální sféry, musí sám bojovat se skepsí a rezignací doprovázející často špatně hodnocenou práci. Jako je pro stát úvodní údaj pouhým číslem na papíře, stejně tak by se pro něj klienti azylového domu mohli stát „papírovými lidmi“, které zastupuje už jen jejich podpis. Odosobnění a letmý pohled jako by František přenášel i do svých původně studijních kreseb, jejichž síla spočívá v tíživě proletářském výběru materiálů a v jejich množství. Zástup potřebných ostatně zaplňuje divákův první pohled do galerie. Pro svoji aktuální výstavu vytvořil kromě „fronty“ figur nové kresby – objekty. Formálně tematizuje podpisy konkrétních lidí bez domova a vytváří tak fatálně konkrétní, přesto abstraktně nečitelnou instalaci, která ukazuje depersonifikovaný pohled většinové společnosti.

Výstavy Františka Nováka jsou více méně variací na jeden tvůrčí přístup, který jako by se zdál bezedným, stejně jako je aktuálně nevyřešitelná problematika bezdomovectví. Ve své aktuální výstavě „Člověk na papíře“ však František nebývale kondenzuje svůj zájem o nelítostný proces odosobnění, kterého je neustále svědkem. Výstava, i přes svoji neopominutelnou laskavost, ukazuje špatnému svědomí naší společnosti, jak vypadá život, který můžeme instagramově vyfotit vyskládaný z jednoho kufru. Je možné Člověka na papíře skartovat?

/Šárka Koudelová, 10/2019/


Děkujeme GoOut.cz a Radio 1 za mediální podporu.