Studio PRÁM: Elementy
Výroční výstava uměleckého spolku Studio PRÁM, jako malá oslava jejich společného bytí, nesmí chybět ani letos. Umělci, kteří se pohybují napříč uměleckými žánry volného umění i designu, vystaví nejnovější práce z uplynulého roku. Pro ty, kdo chtějí nakouknout umělcům přímo pod ruce jsou v den vernisáže připraveny otevřené ateliéry v čase od 18 do 19:00. Katalog, bude slavnostně pokřtěn v 19:30.
► vernisáž ► 3. 12. 2019 od 18:00
► 18:00 – 19:00 ► otevřené ateliéry
► 19:30 ► zahájení + křest katalogu
► 20:00 – 00:00 ► party
► výstava ► 4. – 17. 12. 2019
Ateliérové prostory s výbornými světelnými podmínkami, realizační zázemí dílny, možnosti zajímavého galerijního prostředí. Dispozice vhodné pro tradiční média sochařství a malířství. Základní sestava autorů a postupné přizvání i zahraničních umělců k tvůrčím pobytům, tedy příležitost inspirativního obohacení stávajících témat a výrazových prostředků. To jsou základní parametry uměleckého prostoru, v němž na první pohled zaujme živá různorodost používaných technik a materiálů i sdělovaných idejí. Dosavadní tvůrčí výstupy plně potvrzují smysluplnost kontinuální podpory několika nedávných absolventů Akademie výtvarných umění a Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.
Obecně lze říci, že proti racionálnímu pojetí prostoru existuje pojetí vycházející z mýtické formy myšlení. V takto „nepevném“ prostředí hrají důležitý význam vztahy mezi jednotlivými prvky – sousedství, oddělení, následování, obklopení, kontinuita. Právě moment kontinuity je zárukou podnětného uměleckého a sociálního prostoru, jenž je pro stávající sestavu autorů PRÁMU tak charakteristický. Spektrum témat a použitých výrazových prostředků vytváří mezi jednotlivými osobnostmi živou víceúrovňovou strukturu inspirativních vzájemností.
U Dominika Běhala, Veroniky Durové, Jakuba Tytykala a Pavlíny Kvity nacházíme například zájem o téma a formu FIGURÁLNÍHO FRAGMENTU. DOMINIK BĚHAL se věnuje živé reinterpretaci techniky fresky. Figurální motivy přejímá z časopiseckých černobílých fotografií na základě rezonující asociace s obrazovým výjevem z klasických maleb různých historických období. Do podnětného paradoxu tak staví vědomí rychlosti média fotografie a zdlouhavost techniky fresky. Zajímá jej práce se světlem, jež respektuje proměnu barevnosti, podstatě této techniky vlastní. Sochařka VERONIKA DUROVÁ používá formu fragmentu lidského těla se záměrem podnítit divákovu imaginaci směrem k figurální celistvosti. Významy neúplného projevení, naznačení nachází v současné atmosféře sociálního prostoru. Momenty utajování, skrývání, lidské odtažitosti, intimity a obavy z otevřenosti zprostředkovává chladným výrazem, analytickým zacházením s figurálními prvky. Polarita obnaženost versus skrytost je již ale obsažena v samotné podstatě sochařské práce s kamenem.
Významová rovina POZOROVÁNÍ / NÁSLEDOVÁNÍ PŘÍTOMNÉ SITUACE je patrná u malířů Martina Herolda a Jakuba Tytykala. První mapuje situace reálné, druhý následuje imaginární. Protichůdné je jejich zacházení s prostorem. Zatímco JAKUB TYTYKALO oblast vnitřního a vnějšího propojuje, Martina Herolda zajímá oddělenost sousedních prostředí, bariéry. Jakub Tytykalo vědomě přejímá motivy z maleb klasického surrealismu. Zdůrazňuje význam asociací, magických gest, vzdušného elementu. Výjevy v jeho obrazech jsou současně živé i neživé, kompaktní i otevřené. Metafyzické figurální kompozice se prolínají se stavebnicově architektonickými sestavami, společně vytvářejí specifické prolamované prostory. MARTIN HEROLD své malby komponuje na základě dlouhodobého záznamu prostorových, materiálových a světelných situací reality, často tak získávají fotografický charakter. Zajímá jej tematizace rozhraní dvou odlišných prostředí, momentu distance, bariér mezi kvalitativně odlišnými prostory, duality uvnitř a vně. Pracuje se symbolikou oken, portálů, s významovými možnostmi iluzivních průhledů. V obrazových řadách na sebe navazujících cyklů je současně přítomen i prvek kontinuity.
SOCIÁLNÍ ROZMĚR prací je evidentně důležitý pro Adama Trbuška, Josefínu Jonášovou, Magdalénu Roztočilovou a Romana Kvitu. Zatímco ADAM TRBUŠEK preferuje konceptuální přístup, volí racionálně uchopitelná témata, Josefína Jonášová se svobodně pohybuje v oblasti absurdnosti, dada, hravosti, tíhne k nadsázce, vtipu. Adam Trbušek rád vytváří prostorové práce do městského nebo krajinného exteriéru. Zajímá jej práce se symbolikou, velkým formátem a figurální formou. Jeho objekty a sochy často obsahují kritické environmentální podtexty. JOSEFÍNA JONÁŠOVÁ reflektuje inspirativní nesourodé momenty reality prostřednictvím absurdních asociací, které ale nevnímá jako čistý nonsens, je si vědoma přítomnosti jisté vnitřní vazby. Preferuje umístění prací do živosti sociálního prostoru. Zviditelňování momentu nesourodosti můžeme vnímat i jako sebereflexivní. Autorka se totiž souběžně seberealizuje v oblasti hudby, kde výrazová přímost odpovídá živelnosti jejího tvůrčího naturelu. MAGDALÉNA ROZTOČILOVÁ volí často náměty spojené s tématy ženské identity, danosti sociálních rolí. Živá barevnost připomíná její původní malířské zaměření, jež bylo potřebou přímé práce s materií postupně nahrazeno sochařskou prací. Ráda tematizuje haptičnost použitých materiálů, výraz kresebné liniovosti invenčně kombinuje se sochařskou objemovostí, pracuje se symboly, formou totemu, stylizací se vědomě přibližuje výrazu popartové atraktivity. S materiály nakládá velmi invenčně, často je svobodně přejímá z běžné reality.
Jakub Roztočil a Adam Železný nechávají vstupovat do procesu vytváření prací i EXAKTNÍ RACIONALITU. JAKUB ROZTOČIL je dlouhodobě fascinován možností výtvarně simulovat intuitivní tušení všudypřítomnosti principu kosmické harmonie. Vědom si matematické povahy hudby pracuje se strukturou akordů, s cyklickým opakováním konkrétních zákonitostí skladby a současně momentem náhody. Zajímá jej výraz oproštěný od subjektivních emocionálních sdělení. Reflektuje propojení mystického a vědeckého. Výsledná „malba“, jakási hypnotizující struktura bodových akrylových skvrn nanášených pomocí sofistikovaného mechanismu, či složitá kompozice kombinující malbu a účinky gravitační síly prostřednictvím barvy, navozují současně dojem přítomnosti mikrokosmického i makrokosmického. Jde o jakýsi vhled do harmonie celku života. ADAM ŽELEZNÝ se pod vlivem skepse k možnostem současného designu v oblasti keramiky a porcelánu uchýlil k experimentu. Vždy jej zajímal funkční tvar. Vytváří „nekonečný“ cyklus váz a mís, jejichž forma je ale určena řízenou explozí. Je zaujat skutečností, kdy výslednému tvaru, jenž vznikne během několika milisekund, předchází zdlouhavá příprava založená na koncentraci vědeckého charakteru. Výchozí tvar vázy nebo mísy nechává proměnit v sochařský objekt, jenž má často biomorfní charakter. I když náhoda bude při tomto postupu vždy přítomna, Adam Železný se snaží o maximální možnou racionalizaci tušeného výsledku.
Závěrem uveďme tvůrčí dvojici Pavlína a Roman Kvita, neboť je pro současnou uměleckou sestavu PRÁMU svým způsobem symbolická. Hlavním motorem jejich spolupráce na řadě návrhů a sochařských realizací do veřejného prostoru je totiž VZÁJEMNOST. I když převažující doménou ROMANA KVITY je technické myšlení a Pavlína Kvita často iniciuje základní pojetí tvaru, objektu, sochy, práce jsou výsledkem jejich obousměrné inspirace a komplementarity. Podobně vnímají tvary, důraz kladou na jejich světelné aspekty, na proporčnost respektující lidské měřítko, oba zajímá organická architektura. Pro Romana Kvitu zaměřeného na design je možnost pracovat v prostředí sochařů a malířů zásadně inspirativní. PAVLÍNU KVITU zajímá tvarová metamorfóza. Dlouhodobě se zabývá interpretací figurálního tvaru v duchu futuristické hybnosti, respektuje princip sochařské plasticity. Podnětná je pro ni v současnosti práce na souboru základních elementů země, voda, oheň, vzduch, a polarit slunce, měsíc. Tvary figurálního charakteru vycházejí z dřívějších dynamických kompozic. Transformace základního tvaru, vzájemnost elementů souvisí s autorčiným přijetím neuzavřené procesuality, respektem vůči dočasnosti. Proto ji také zajímá práce pro veřejný prostor, v jeho živé proměnnosti.
U všech výše uvedených autorů lze najít základní ELEMENT, který spoluurčuje jejich uměleckou práci jako kompaktní osobitou výpověď. Z hlediska formálního i tematického. Častý je zájem o specifický materiál i konkrétní postup, někdy složitý a zdlouhavý. Nalézt společný jmenovatel tvůrčích principů těchto autorů není ale tak nemožné, jak by se na první pohled zdálo. Ve způsobu sdílení společného prostoru vnímáme význam sociální pospolitosti. Tato viditelná charakteristika je ale současně neokázale přítomna i v samotných dílech, odráží holistické vnímání života a světa obecně jako VÝZNAMOVĚ PROVÁZANÉHO CELKU.
text: Iva Mladičová, 2019
► FB Event
► Děkujeme GoOut.cz a Radio 1 za mediální podporu.