Hanna Råst (FIN): “The mind seemed to grow giddy by looking so far into the abyss of time.”
Srdečně Vás zveme, na výstavu finské rezidentky Hanny Råst, která na PRÁMu strávila necelé dva měsíce, během kterých zkoumala médium fotografie a jeho možnosti. Zajímalo se především o to, jaké tvary a formy může fotografický materiál zaujmout. Během svého pracovního procesu se Hanna Råst zabývá změnami v naší kritické a teoretické definici fotografie.
Ve spolupráci s kurátorkou Šárkou Koudelovou připravily výstavu s názvem “The mind seemed to grow giddy by looking so far into the abyss of time.” Vernisáž se uskuteční 22. 10. 2019 v 19:00 ve Studiu PRÁM a výstava je k vidění až do 30. 10. 2019.
“Jaký jasnější důkaz bychom ještě mohli mít o různém původu těchto balvanů a o dlouhém časovém intervalu, který je rozdělil při vzniku, viděli jsme je snad skutečně vynořovat se z náruče hlubin?… Mysl se zdála upadat do závratě, hledíc tak daleko do propasti času.” Tato citace z díla Jamese Huttona jako by paradoxním spojením vědeckého a lyrického postoje syntetizovala tvůrčí přístup finské umělkyně Hanny Råst (1986). James Hutton, všestranný skotský chemik, filosof, fyzik a hlavně geolog, žil v 18. století a díky své teorii, že totožné geologické procesy se na Zemi děli v době “před lidmi” a dějí se dosud, je nazývám otcem moderní geologie. Pokud tedy zkoumáme určitý proces nyní, je pravděpodobné, že byl i na počátku subjektů, které nás obklopují. Nazírané subjekty ale zákonitě během doby své existence proměnily svůj vzhled a vlastnosti – nesou však stále jiskru původního okamžiku vzniku? A jsme my, ač schopni pouze velmi omezené časové zkušenosti, vůbec způsobilí jejich prvotní obraz uvidět v čistotě jeho zrození?
Za první známou existující fotografii podle trojrozměrné reálné předlohy je považován snímek Výhled z okna v Le Gras, pořízený francouzským vynálezcem Nicéphorem Niépcem roku 1826. Tato heliografie byla přirozeným světlem exponována nejméně 8 hodin. Ačkoliv byla brzy nahrazena podstatně rychlejším vynálezem daugerrotypie, pohled na střechy z Niépceova okna přežil svého autora i autory následujících vynálezů a těch osm světelných hodin přenáší jedinečnost původního obrazu až na naši sítnici dodnes.
Hanna Råst intuitivně a zároveň systematicky prozkoumává široký kontext fotografie, tedy člověkem ochočeného přírodního procesu. Procesu, který jako zřejmě kterákoliv chemická reakce na Zemi existuje a my o ní víme, protože byla člověkem uchopená a je vědomě používaná. Hanna si je této nezávislosti na člověku dobře vědoma a zdá se, že k médiu fotografie ji přivedl enormní zájem o čas. Jako malá ostatně chtěla být archeoložkou. Pravděpodobně z toho důvodu pátrá po tzv. proto fotografiích, tedy vizuálních záznamech, které vznikly přírodní cestou před tím, než člověk techniku fotografie takzvaně vynalezl. Zřejmě prvním známým příkladem negativu není nic méně významného než Turínské plátno. Ať už plátno je skutečným zobrazením Ježíše Krista nebo pozdějším – středověkým artefaktem, vítězí mezi vědci domněnka, že se nejedná o dílo lidské ruky, ale právě o projekci.
Druhotná práce s fotografickým obrazem se pro Hannu Råst stala natolik typickou, že kromě jejího vlastního rodinného alba (které bez okolků používá) a blešákových či antikvariátových nálezů , její pracovní archiv narůstá dokonce o darované osobní fotografie přátel a jejích studentů. Kde vlastně dnes můžeme nalézt záznam obrazu? Co všechno nám stojí za pořízení fotografie? Kolik času uplynulo od doby, kdy focení bylo nákladnou zvláštností a zaznamenávaly se tedy výhradně slavnostní rodinné chvíle nebo ty těsně před rozloučením? A otázka možná dnes nejpalčivější – přežijí nás naše přeplněné SD karty, stejně jako tenká vrstva halogenidu stříbra na papíře přežila generace před námi?
Jako by se zdálo, že fotografie často přenáší svůj obsah nejlépe, když je určitým způsobem modifikovaná. Ať už za modifikací stojí částečná destrukce, okolnostmi ovlivněná expozice, časový odstup nebo instagramové filtry napodobující totéž, je ironickým paradoxem, že procesy narušující původní dokonale věrohodný záznam, zesilují jeho účinek a jsou součástí celkové zprávy. Bažíme po co nejostřejším makro zobrazení a současně vyvíjíme retro filtry. Hanna, shodně s touto lidskou tendencí neustále se zdokonalovat a zároveň hledat sebemenší stopy hřejivé nedokonalosti, využívá ty nejlepší technické možnosti, aby je následně digitálně převedla do negativu nebo rozřezala a zmačkala. Výstava, přirozeně prezentující výsledky její dvouměsíční práce, tedy diváka provází určitým spektrem výzkumu. Instalace sestává ze symptomaticky světlo citlivé kresby nožem přímo na bílé zdi, negativu galerijní podlahy coby záznamu všech možných stop, drobných objektů – odlitků zmačkaných fotografií nebo super nízkého reliéfu, v jehož nepatrné hloubce můžeme počítat počet fotek vytažených z alba, i graficky působícího textového záznamu. Hanna Råst zcela přirozeně zvýrazňuje lidské hledisko a význam portrétu ve fotografii. Co prchavějšího pro nás samotné existuje než vlastní život a o něm svědčící podoba naší tváře? Touha zachytit sebe a své blízké ostatně byla jedním z hnacích motorů rozvoje komerčního fotografování. Obecnost a ztotožnění, jakou se vyznačují staré portrétní snímky je až překvapivá. Starožitná fotografie manželského páru s dítětem ve formálním oblečení může zobrazovat rodinnou historii kohokoliv z nás. Závažnost a důležitost zachování podoby člověka tísnivě dokazuje, že jsme se během rozhovoru při přípravě výstavy dotkly mrazivě přímočarých “stínů” lidí vypálených radiací na dlažbu v Hiroshimě nebo fotografické sbírky dobových portrétů přeživších holocaustu. Lidí, jejichž podoba je velmi zřetelná dosud, ale jejich čas na Zemi byl tak nepřirozeně brzo ukončen. Hanna však k těmto odkazům přistupuje bez přílišného sentimentu a ačkoliv je nezlehčuje a nepopírá jejich tíhu, jsou pro ni fascinujícími příklady jak technického, tak archiválního rázu.
Hanny Råst svou vrstevnatou prací zkoumá, kde se v současnosti přesycené instantními vizuálními záznamy médium fotografie nachází a zároveň zpracovává jeho historický technický odkaz. Falzifikuje proces působení času, aby se přiblížila okamžiku vzniku dávno minulých obrazů. Ohledává materiálové ruiny i blednoucí stopy, aby tou poslední matnicí byla její vlastní sítnice. Ptá se po významu uchovaných obrazů a ze sesbíraných snímků vytváří vlastní, druhotný meta archiv.
Šárka Koudelová, 10/2019
www.hannarast.com
www.instagram.com/hanna_rast
Děkujeme GoOut.cz a Radio 1 za mediální podporu.