Veronika Durová: Vidění srdcem
Zveme vás na výstavu jedné z dlouholetých prámařek, sochařky Veroniky Durové, která se touto výstavou tak trochu loučí se svým prámovým ateliérem. Na vernisáži vystoupí LES A LOVE. Kurátorkou výstavy je Šárka Koudelová.
vernisáž: 21. 2. v 18.00, LES A LOVE od 20.00
výstava: 22. 2. – 14. 3. 2023
Při otevření náhledu fotografie Veroničiny diplomové práce v internetovém vyhledávači se v miniaturách obrázků vizuálních shod nabízených Googlem zobrazí výběr antických reliéfů. Když přimhouříme oči, skvrny stínů a světel opravdu téměř splynou se zobrazením Veroničina reliéfu. Ten na rozdíl od římských sarkofágů a vlysů nezobrazuje mýtické hrdiny, ale civilní námět figur sedících u stolu, jejichž odkrytou intimitu kromě voyerské pozice pozorovatele zesiluje zaostření na nohy a ruce – torza a tváře nepronikly přes uhnětenou matnici viděné scény. Přesně jako dokazuje vizuální meta paměť Googlu, je Veronika Durová (1984) často a opětovně nazývána „klasickou“ sochařkou. Co si v této souvislosti představujeme pod opotřebovaným pojmem „klasika“? Zajisté tak charakterizujeme autorčin příklon k námětům vycházejícím z reality i volbu ověřených technik. Forma, kterou se vyjadřuje, zdánlivě působí jednoduše. Veronika Durová je však klasická zejména v intuitivním, mimoděčném smyslu, ve své bezprostřední, vrozené znalosti tisíců let tradice figurálního sochařství, v intuitivním používání ergonomických objemů hmoty, jejichž stíny se shodují s antickým mistrovstvím.
Čistota formálního přístupu, která nepřipouští zbytečnou upovídanost, módní ani manýristické berličky, je pro Veroniku jazykem, kterým divákovi překládá rovnost námětů – struktura kůry s chorošem je dělaná stejně jako reliéf lidského ucha. Tato univerzálnost sochařství Veroniky Durové je intimní zprávou o poetice obyčejnosti života, neomylnosti přírody a hledáním tajemství v nesčetněkrát spatřených detailech lidského i zvířecího těla. Je také architekturou s jasně danými poměry a překvapivě proměnným měřítkem zobrazení.
Výstavu Vidění srdcem naprosto neapologeticky uvádí nejrozměrnější socha monumentálního srdce, která diváky konfrontuje už venku pod širým nebem a dokonce částečně omezuje vstup dál do galerie. Anatomičnost betonových srdečních komor a cév lehce kontrastuje se stylizací ostatních objektů – tvarově dokonalá jablka hravě (nebo jako předzvěst katastrofy?) reagují na specifika prostoru a had je svůdný ve své znakovité křivce. Jejich barevnost a zlacení jaksi letmo připomíná estetiku devadesátých let minulého století a přimíchává tak k jinak kompaktní, formálně vyčištěné náladě biblického podobenství neočekávaný a zneklidňující postmoderní prvek. Nezávisle na míře stylizace, měřítku a době, ve kterém se každá ze soch nachází, společně vytváří jasný příběh o lásce, pokušení, hříchu a vině. Veronika střídmou instalací ještě zvýrazňuje tvarovou čistotu a monumentalitu všech objektů a vystavuje tak nejen své sochy, ale i zbývající prostor okolo. Co by se stalo, když by Eva jablko neutrhla?
/Šárka Koudelová, 2023/
→ www.instagram.com/durova__veronika
→ fb event
Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy a Státního fondu kultury České republiky.